Muchomůrky bílé

Muchomůrky bílé
12.10.2020

„Máro, zítra bude asi pršet. Nesjel bys na to Kokořínsko natočit exteriéry, dokud je hezky?“ Volal Pepa Maršál kvůli Toulavé kameře. „Jasně, aspoň vezmu rodinu na výlet,“ říkám. Jenže jsem musel počkat až zavolá má osmdesátiletá maminka z nemocnice abych ji vyzvedl a tak jsme vyrazili až ve dvě.

Děvčata byla v radostném očekávání. Kromě Olešna s roubenkami, prastarou lípou a cestou, vydlážděnou čedičem, kterou chtělo zastupitelstvo vyasfaltovat, jsem jim slíbil návštěvu Pokliček. Pískovcové útvary vyztužené železem jsme sice s rodinou navštívili, ale už je to dávno.

Dávno je taky, kdy jsme s kamarádem Robertem vymýšleli co nejlepší bikerskou trasu na Kokořínsku, když jsme předtím vypilovali okruh pro cyklisty silniční. Byly doby, kdy jsem na Kokořínsko jezdil i třikrát týdně, v létě i v zimě. Tehdy jsme taky vymysleli okruh „Kokořínské peklo,“ který vedl těžkým terénem a měl délku 100 kilometrů. Jeli jsme ho jen jednou, někdy začátkem listopadu, když už v krajině ležel sněhový poprašek, ale zvládli jsme to z naší party skoro všichni.

Taky si vzpomínám, jak nás Láďa Š. varoval před „hlaďákem.“ „To musíte průběžně jíst, i když nemáte hlad, protože jak vám dojde cukr v krvi, jste v háji.“ Na vlastní kůži jsem si to vyzkoušel, když jsem si při plánování Pekla trasu projížděl. V jednu chvíli, to jsem měl v nohou asi 70 kilometrů, mne přepadla taková únava, že jsem ležel v lese na zádech, úplně vyčerpán, slzy v očích a k autu ještě třicet kilometrů. Od té doby se stravuji na kole a ostatně i mimo kolo důkladně. Což se bohužel projevilo i na mé dříve atletické figuře.

Sotva jsme s děvčaty sedli do auta, obloha se zatáhla. Ještě chvíli to vypadalo, že vysvitne slunce, ale pak už to bylo definitivní. Naštěstí je Kokořínsko stejným směrem, jako naše chata, tak jsme jsme se místo natáčení rozhodli jet tam. A sklidit poslední plody našeho půlročního snažení. Totiž, jak byla pandemie toho čínského svinstva, kromě práce, domácího vyučování a natáčení Cyklotras (pro bikery) jsme letos věnovali spoustu času i zahradě.

A výsledky se dostavily. Mrazák přetéká zmraženými bylinkami, rybízu, malin, ostružin a jablek jsme měli, že jsme nevěděli co s tím, brambor jsme letos výjimečně sklidili více, než jsme zasadili, rajčat taky bylo dost, dokud nám je nesežrala plíseň a feferonky, lilky a cukety můžeme rozdávat.

U cuket jsem dokonce musel použít metodu 1:1. Z jedné cukety jsem něco uvařil (cuketový guláš, čínu s cuketou, bramboráky cukeťáky, boloňské špagety s cuketou), druhou jsem vyhodil do koše. Tak se mi podařilo během pouhého měsíce všechny cukety zlikvidovat. Bohužel sotva jsem se zbavil cuket, urodily se dýně hokaidó v nebývalé míře.

Na chatě lehce mrholilo, ale to nás neodradilo. Sklidili jsme další rajčata, papriky, olivy (nevěřím na globální oteplování, ale pro jistotu jsem vysadil i subtropické plodiny), tvrdé a nezralé fíky (letos to nestihly, ale loni byly dobré), tři dýně, vlašské ořechy a spoustu bylinek. Zase.

Mým ideálem je jedlá zahrada. Byliny, keře a stromy si samy rostou a plodí a já jen sklízím. Zatím to funguje u vinné révy, malin, ostružin, rybízu, angreštu, jablek, kopřiv, topinambur (ty letos dokonce vykvetly), ořechů, fíků (dvacet), oliv (dvacet), jedlých kaštanů (pět), máty, meduňky (to je velmi agresivní druh) a dalších bylinek (zvláště libeček, ten roste do výšky 3 metrů) a hub (bedla 1, pýchavka 1). Čeho se ale urodilo absolutně nejvíc, to byste neuhodli, je lysohlávka. Desítky, možná stovky jedinců okupují čtvrtinu zahrady. Nikdy předtím to nebylo. Třeba se nám matka příroda snaží naznačit, že bychom měli prožít letošní a možná i příští rok v rauši. Tak nevím.